Melodie – to není jen la-la-la

Takto krásně se jmenuje stará odrůda jabloně.

Jak stará? Rozhodně starší než já. Mívali jsme v sedmdesátých letech rozložitou nízkou jablůňku s velkými jablky. Jedno na školní svačinu stačilo bohatě. Smiřovalo mě s měsícem září. Sice začala škola, ale zas dozrávala tahle skvělá jablka.:-) Ráno jsem si utrhla jedno čerstvé a položila si je do přihrádky v lavici. Než zazvonilo na velkou přestávku, někdy mi jablko zmizelo, ale nacházela jsem místo něj jiné laskominy, byť ne tak zdravé jako jablko. Pokud nezmizelo, měla jsem skvělou svačinku: Jablko mělo tenkou šustivou slupku – žádný vosk. Při nakousnutí krásně křuplo, šťáva vystříkla. Dužnina byla křehká, ale přitom pevná. (Žádné „bláto“ jako James Grieve, který mám raději na mošt.) Jablko nebylo příliš sladké – bylo „tak akorát“, aby tam zazněly i ostřejší tóny kyselinek. Asi jako u kvalitního moravského bílého vína. Prostě žádná nuda. Nic fádního jako Golden Delicious.

Jenže pak jsme se odstěhovali. Pátrala jsem po tom jablku, ale v obchodech měli stabilně pouze jablka zelená, žlutá, červená, voskovaná… a pořád stejná. Nejspíš vybíraná hlavně podle toho, aby vydržela co nejdéle.

To „moje“ jablko bylo zeleno-žluto-červené až s nádechem do červenofialova, podle stupně zralosti, ale rozhodně nebylo jednobarevné. Lehce ojíněné, po vyleštění se ukázalo v plné kráse. Nebylo tedy na delší uskladnění jako „koženáče“ nebo Ontario, ale bylo super „právě ze stromu“. Sklízela jsem podle chuti – s přibývajícím podzimem bylo sladší. Člověk se může orientovat podle zralosti jadérek, já někdy začínala už od bílých. Nejlepší bylo, když jsem si dala pod jablko ruku a zkusila s ním pootočit. Když zůstalo v dlani, bylo to ono.

Léta běžela, vdala jsem se, narodilo se mi dítě… a po jablku už jsem nepátrala. Až po letech jsem si všimla zajímavého úkazu: u příbuzných na staré zahradě jeden starý strom měl jednu větev, kam si chodila pro jablíčka i dvě děvčata z příbuzenstva. Na tom by nebylo nic divného, ale děvčata měla něco společného: alergii na jablka. Krom jablek z této větve! Jak to, že tohle jablko jíst mohou, lámala jsem si hlavu. Zkoušela jsem to podivuhodné jablko, chutnalo mi. Něco mi připomínalo… Bylo tedy maličké, ve srovnání s tím velkým co jsem znala z dětství, ale zajímalo mě. Obrátila jsem se na pomologa, s nímž jsem se znala z dob mého působení v rozhlase, na RnDr. Stanislava Pelešku. Vzorky jablka identifikoval jako starou odrůdu Melodie. Nejspíš ji můj strýček kdysi narouboval na jednu větev té své jabloně. Možná že použil roub z té naší někdejší jabloně. Dr. Peleška mi slíbil, že až pojede na nějakou pomologickou akci, že mi nový stromek Melodii přiveze. Asi před pěti lety jsem ji zasadila a už několikrát měla pár jablíček. Letos byla obsypaná.

A ještě dobrá zpráva pro diabetiky – toto jablko je vhodnější pro diabetiky, protože je příjemně navinulé.

A dobrá zpráva pro všechny – toto jablíčko jen málo chutná obaleči jablečnému.

Mám radost, že Melodie je už běžně k dostání v šlechtitelských stanicích. (Krom toho existují společnosti, které se zabývají starými odrůdami všeho možného, co by bylo dobré uchovat. Třeba farma Uchované semínko.

Jablko je nedoceněný „lék“ na všechno možné. Ne nadarmo jsem mu věnovala kapitolu ve své knížce Všechno je dobré.